Nuda pláž - povídka od X000

Tenkrát mi bylo osmnáct. Podařilo se mi zdárně absolvovat třeťák a tak jsem se dočkal zasloužených prázdnin, na které jsem se nesmírně těšil. Jenže po prvních dvou týdnech počáteční nadšení opadlo, protože všichni byli někde odjetí a já jsem neměl co dělat.

Upadl jsem do jakési agonie. Celé dny jsem trávil před televizí a byl duchem někde jinde. Bylo moc horko prakticky na cokoli. V rohu místnosti stál starý větrák vyluzující příšerné zvuky, ale po pár minutách jsem ho vždy přestával vnímat.

Jednou k večeru – byla to středa –, když jsem ležel rozvalený na gauči, zazvonil mobil. Byl to můj spolužák a dobrý kamarád Petr, který se zeptal, jestli nechci s ním jet na chatu. Říkal něco v tom smyslu, že patří jeho příbuzným, ale kamsi odjíždějí a tak na dva týdny bude volná. Nadšeně jsem souhlasil.

Bylo to, jako by mě polili živou vodou. Rázem se mi vrátila chuť do života. Domluvili jsme se, že pojedeme druhý den. Těsně předtím, než jsme se rozloučili, prohodil, že s námi pojede i Honza. Další z mých spolužáků a kamarádů, který se možná učil trochu víc, než bylo zdrávo.

Jakmile jsme se rozloučili, začal jsem balit. V nepořádku, který panoval v mém pokoji, by se dalo přehlédnout i slona, natož takové drobnosti jako trička, kalhoty, boty, ručník a další, které jsem hledal. Nakonec po dlouhém a nelítostném boji jsem měl sbalené dvě tašky, které byly napěchované k prasknutí.

Vrátil jsem se zpět k televizi, ale opět jsem ničemu v ní nevěnoval pozornost, protože myšlenkami jsem byl někde jinde. Přemýšlel jsem, co se všechno během těch dvou týdnů stane a vzhledem k mému věku nemůže být divu, v jaké oblasti se mé myšlenky většinou pohybovaly.

Slunce už dávno zašlo a mamka na mě volala, že už tu blbou televizi mám zhasnout. Poslechl jsem ji a šel jsem se osprchovat.

Když jsem stál ve sprchovém koutě pod proudem studené vody, moje oči ulpěly na holicím strojku. Podíval jsem se na svůj úd, který byl obklopen hustým těžce prostupným pralesem. Představil jsem si, co se tam všechno může stát. Pubické ochlupení muselo pryč.

Vyšel jsem ze sprchy a podíval se do zrcadla, mezi nohama se mi pohupoval můj věrný přítel, jehož služby měla tu čest bohužel do té doby poznat nějaká slečna pouze dvakrát, ale to jsem hodlal změnit.

Moje tělo konec konců nebylo zase až tak špatné, občas jsem si zašel zaplavat do bazénu, hodně jsem jezdil na kole a ve škole jsem občas zašel do posilovny, škoda že o prázdninách nás tam odmítali pustit. Oblékl jsem si trenky a tričko a šel jsem na kutě.

Vzbudil jsem se až něco po jedenácté a tak jsem se šel nasnídat oběda a pak se zase rozvalil před televizí. Slunce bylo nesnesitelné, ani burácející větrák nepomáhal, byť se snažil ze všech sil a vypadal, že se každou chvíli rozsype. Ale vedro mi nevadilo, myšlenkami jsem byl někde úplně jinde. Moje bujná fantazie si představovala všemožné situace, jež mohly během dvou následujících týdnů nastat.

Bylo domluveno, že pro mě Petr s Honzou přijedou kolem sedmé. Poslední hodinu jsem nedělal nic jiného, než že jsem nervózně chodil po obýváku a nemohl jsem zůstat ani vteřinu v klidu.

Konečně jsem uslyšel tolik kýžené zatroubení, otevřel jsem okno a zamával jsem svým dvěma kamarádům. Rozloučil se s mamkou, jednu tašku si hodil přes rameno, druhou jsem nesl v ruce a utíkal jsem po schodech dolů.

Nastoupil jsem do auta a vyjeli jsme vstříc dobrodružství. Cesta byla dlouhá a strastiplná, chata byla vzdálená skoro sto padesát kilometrů, ale většinu trasy jsme ujeli za hodinu a půl, ovšem problém nastal, jakmile jsme sjeli z dálnice. Okresní silnici občas vystřídané polními cestami. Trmácením se po těchto cestách jsme strávili dobrou hodinu, než jsme konečně dojeli ke kopci, na němž byla ona chata.

Jeli jsme po příkré vyježděné cestě a míjeli jsme spoustu náhodně roztroušených dalších chat a srubů. Zhruba v půlce kopce se nacházela ta naše. Zastavili jsme před ní a vystoupili.

„Ještě nenoste ty tašky,“ řekl Petr, „prvně tu chatu musíme vůbec připravit.“

Než se nám podařilo dostat chatu do přijatelných podmínek pro žití dle našich představ, v níž podle Petrových slov byli ještě před dvěma hodinami jeho příbuzní, trvalo to dobrých čtyřicet minut. Nechápal jsem, co to tam žilo za lidi…

Když bylo všechno hotovo a my jsme seděli na zahradě a popíjeli pivo, byl už dávno měsíc na noční obloze plné hvězd. Byl to pohled beroucí dech. Ve městě jsem vinou světelného znečištění nikdy podobnou scenérii neměl možnost spatřit.

Bylo už pozdě, když Petr vyřkl větu, která mi pořádně okořenila prázdniny.

„Co kdybychom se zítra zašli vykoupat?“

„Počkej,“ zarazil jsem se, „zapomněl jsem si vzít plavky.“

„To nevadí,“ řekl Petr a napil se piva, „já je také nemám. Strejda mi jednou říkal, že kousek odsud je nudapláž a chodí tam spousta pěkných dívek z okolí.“

Honza se začervenal a popostrčil si brýle, které mu ustavičně padaly z nosu. Já jsem se málem zadusil pivem, kterého jsem se zrovna napil.

Nedalo to moc práce a oba jsme s Petrovým návrhem souhlasili. To bylo to poslední, o čem jsme toho večera mluvili. Řekli jsme si dobrou noc a šli jsme do svých pokojů. Já dostal jeden v patře hned vedle koupelny, což mě naprosto překvapilo, že v takovémto zapadákově je něco, jako voda tekoucí z kohoutku, ale na druhou stranu je pravda, že to bylo kousek od vesnice a Petr se letmo zmínil o tom, že se tu plánovala hromadná výstavba, ale potom z toho sešlo. To samé platilo i pro elektřinu.

Opláchl jsem se, vzal si na sebe trenýrky a tílko a šel jsem do postele. Druhý den mě vzbudilo slunce, které vnikalo do pokoje škvírou mezi závěsy. Bylo něco po jedenácté (já jsem prostě nebyl schopný vstát, aniž bych přitom nesnídal oběd), když jsem vylezl z pokoje, v tomtéž úboru, v jakém jsem spal. Mezi kamarády to nebude vadit, ale sotva jsem sešel pár schodů, moje obavy byly naprosto rozptýleny a nahradilo je zděšení.

Petr stál u sporáku a na pánvi smažil kuřecí prsa, ale to bylo naprosto v pořádku. Zaráželo mě, že měl na sobě jenom zástěru a kuchyňskou chňapku. Zůstal jsem stát a nevěřícně na něj zíral. Mezitím jsem zaslechl: „Dobré ráno.“

Byl to Honza a kromě svého pralesa mezi nohama na sobě neměl vůbec nic.

„Proč na sobě nic nemáte?“ zeptal jsem se zděšeně.

„Po obědě jdeme na nudapláž,“ řekl Petr, „a tak tady máme generálku, abychom si zvykli.“

„Pěkná blbost,“ procedil jsem skrze zuby.

„Podle mě se bojíš, že by ses ztrapnil.“ řekl Honza. Vypadal směšně, jak tam tak stál nahý. Byl vysoký a vychrtlý, nepochyboval jsem o tom, že kdyby zafoukal vítr, tak by ho odnesl. Zato Petr byl sportovec tělem i duší.

„Kvokvodáá,“ vyšlo z Petrových úst, aniž by to stačil zopakovat, přidal se k němu i Honza.

Připadal jsem si tam jako v kurníku, ale co už. Sundal jsem si tričko a uchopil lem svých trenek a na chvíli se zarazil. Nepochodil jsem, proč se mi Honza dívá mezi nohy, a upřímně mi to trochu i nahnalo strach, ale říkal jsem si, že je jenom zvědavý a tak jsem si stáhnul i poslední kousek oblečení, co jsem na sobě měl.

Petr mezitím vytáhl talíře a začal servírovat oběd. Zajímavé bylo, že se mi posmíval, že se bojím vysvléct a přitom jeho přirození zakrývala zástěra. Posadili jsme se ke stolu, Petr před nás položil talíře a sundal si zástěru.

Mezi nohama byl vyholený, ale k mému překvapení jeho přirození nebylo sice malé, ale zároveň ani nic extra. Měl jsem ho dokonce o něco málo většího a to mě upřímně těšilo. Pak jsem se snažil asi dvě minuty na to nemyslet, než se mi to konečně podařilo a mohl jsem se pustit do snídání oběda.

Problém byl, že jídla jsme spořádali tolik, že jsme byli sotva schopni vstát od stolu a tak jsme se dohodli, že počkáme hodinu, než se vydáme na nudapláž. Potřeboval jsem si odskočit a tak jsem zamířil k záchodu, po cestě jsem minul plakát, na němž byla nějaká mladá neznámá zpěvačka v lehkých bílých šatech a u úst měla před našpulenými rtíky mikrofon. Zdálo se mi, že její oči se dívaly přímo mezi mé nohy. Falus se mi začal topořit a tak jsem raději přidal, aby si toho ostatní nevšimli…

Nastal čas a tak jsem se zvedl a chtěl jít do svého pokoje, ale Petr mě zastavil.

„Kam jdeš?“

„Vzít si něco na sebe, než vyjedeme.“ odpověděl jsem.

„Pojedeme takhle, jak jsme.“ řekl Honza.

„Jediné, co s sebou vezmeme, budou nějaké peníze, páč strejda říkal, že je tam stánek.“ dodal Petr.

A tak jsme vyšli před chatu. Když Petr – v jedné ruce zmuchlaná pětistovka, v druhé klíče – zamykal, přejel mi mráz po zádech. Představa, že se nebudu moci nikterak zakrýt, mě trochu děsila. V tom jsem dostal spásnou myšlenku.

„Co ručníky?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Koukni na oblohu, je skoro čtyřicet stupňů. Oschneme.“ odpověděl lhostejně.

Nastoupili jsme do auta a vyjeli. Honza i já a dost možná že i sám Petr jsme se krčili v sedadlech, aby nás nikdo neviděl, ale při projíždění vesnicí nám nikdo nevěnoval pozornost.

Jeli jsme už poměrně dlouho, když Petr zajel na polní cestu a zastavil těsně před zákazem vjezdu.

„Neříkal tvůj strejda, že to má být u motelu?“ zeptal se nejistě Honza.

„Ten toho nakecá,“ zasmál se. „všechno ostatní sedí. Polňačka se zákazem vjezdu, hustý les a kopec po pravé straně. Jdeme!“

A tak jsme neochotně vystoupili. Když jsme zabouchli dveře, kolem zrovna projíždělo auto, které výrazně zpomalilo a několikrát hlasitě zatroubilo. Honza byl v obličeji rudý jako rajče, ale Petr se natočil přirozením k silnici, jednu ruku si dal v bok a druhou ještě zamával. Já jsem nedělal raději nic.

„Dobře, chápu, proč jsme si nevzali žádné oblečení, ale nevzít si boty, byla pitomost.“ prohodil jsem po deseti minutách cesty po polňačce plné ostrých kamínků.

„Citlivko.“ zasmál se Petr, ale úsměv mu zmizel v okamžiku z tváře, jelikož právě stoupl na jeden z těch malých zmetků.

S Honzou jsme hlasitě zařičeli.

Asi po dalších pěti minutách chůze jsme se octli v lese. Stromy nám poskytovaly příjemný chládek, ale cesta se nezměnila.

„Kde je ta tvoje slavná nudapláž?“ zeptal jsem se rozčíleně.

„Někdo to tu musí být.“ opáčil Petr.

„Ticho!“ okřikl nás Honza. „Něco jsem zaslechl.“

Nechápavě jsme se na něj podívali, ale to už se v zatáčce objevili dvě klevetící puberťačky s batohy na zádech. Není snad nutné, abych zmínil, že byly samozřejmě oblečené.

Co jsme měli dělat? Nic jiného nám nezbývalo a tak jsme jim vyšli naproti. První z nich, blondýnka, v žlutém tílku a khaki kraťasech se nám bez skrupulí dívala mezi nohy. Její prsa byly větší trojky. Druhá, brunetka, v rudém tričku a riflových šortkách se neustále usmívala a nebyla ze sebe schopna dostat prakticky ani dvě souvislá smysluplná slova. Měla pevné dvoječky. V obličeji byla ještě víc červená než její tričko nebo my všichni tři dohromady.

Prohodili jsme s nimi několik slov. Zeptali jsme se, jestli někde není nějaká voda. Načež nám řekli, že je to ještě tak pět minut cesty. Petr se jakoby jen tak mimochodem zeptal, jestli jdou z té nudapláže, kam máme právě namířeno. Neodpověděly a jenom se na sebe usmály – to se mi nechtělo líbit. Rozloučili jsme se a vydali jsme se opět pokračovat v cestě. Z dálky nám ještě zamávaly.

 Stanuli jsme na menším kopečku a před námi byl rybník, u nějž stála chatka a vedle ní zaparkovaný autobus. Na pláži jsme viděli skotačit dívky. Hráli volejbal. Problém ovšem byl, že cesta se šíleně klikatila a dojít tam po ní by trvalo asi dalších deset minut. A tak jsme to vzali přímo. Rozběhli jsme se celí nedočkaví a utíkali jsme jako o život. Na větévky píchající do nohou, pálivé kopřivy a ostré malení a ostružiní jsme nebrali zřetel. Těsně před pláží rostly nějaké těžko prostupné keře. V duchu jsem si říkal, že je to tak lepší, aspoň nemohou textiláci očumovat nudisty. Ještě jsme přidali a proběhli jsme houštím.

Když jsme se konečně ocitli na pláži, čekala nás dvě překvapení. Příjemné – bylo tam osm mladých děvčat, ještě ne ani dvacetiletých, hrajících volejbal – a nepříjemné – měla na sobě žluté šortky a bílé podprsenky. Kdyby na sobě měly jakékoli jiné barvy, všimli bychom si z dálky, že nebyly nahé, ale takto…

Hned si nás všimly a začaly se nám věnovat. Některé se červenaly jako řepa, jiné nám nepokrytě zíraly mezi nohy. Když jsme se trochu osmělili, dali jsme se s nimi do řeči.

„Co tu vlastně děláte?“ zeptal se Petr.

„Jsme tu na soustředění.“ odpověděla vyšší štíhlá černovláska, o níž jsme se později dozvěděli, že se jmenuje Markéta a je kapitánkou týmu. Její trojky se jí těsnaly v malé podprsence, která byla napnutá k prasknutí.

Pak jsme jim museli vypovědět příhodu, jak jsme se tam dostali. Sotva jsme dořekli poslední slova, propadly v bujarý smích. Ani jsem se jim moc nedivil.

Už jsme si skoro zvykli na to, že jsme nazí, aspoň co mě se týkalo, a příjemně jsme se s děvčaty bavili, když jsme uslyšely hluboký bas.

„Co tady děláte, úchyláci?!“ objevila se za námi asi padesátiletá babizna – jejich trenérka. Děvčata se ji snažila přesvědčit, ať tam s nimi můžeme zůstat a nakonec uspěla, aspoň jsme si to mysleli, protože železná lady naštvaně máchla rukou a odešla.

Hráli jsme s nimi volejbal a každý náš výskok znamenal dívčí smích, jak se některému z nás pohupovala a legračně poskakovala jeho chlouba. Když nás hra omrzela, šli jsme si zaplavat. Dívky si stáhly uplé  žluté šortky pod nimiž – k našemu zklamání – měly spodní díl plavek.

Voda byla příjemně chladivá a já jsem se zapovídal se sympatickou zrzkou, jejíž pevné troječky se mi nesmírně líbili. Jmenovala se Dana. Odplavali jsme pěkný kus od ostatních. Vylezli jsme na břeh a procházeli jsme se.

Obličej měla tak roztomilý. Strašně se mi líbily její pihy kolem sladkého nosíku a na tvářích. Její plné rty… raději jsem myslel na něco úplně jiného, abych se nevzrušil. Povídali jsme si o všem možném i nemožném, když najednou z ní vypadlo:

„Pojďme si zahrát hru.“

Nechápavě jsem se na ni pohlédl.

„Jeden druhého budeme plácat přes zadek a ten, kdo vykřikne, musí tomu druhému splnit přání.“

Nevěřícně jsem na ni zíral s otevřenými ústy. Myslel jsem si, že jsem musel špatně slyšet, ale ona to byla pravda a každé slovo z toho myslela vážně. Moje chlouba se začala pomalu topořit, přičemž se Dana hezky usmála.

Postavili jsme se k ostatním zády – stejně od nás byly poměrně daleko. Můj falus trčel dopředu jako kopí a měl pravděpodobně stejné představy a fantazie jako já. Skousl jsem a nechal se plácnout. Ani to moc nebolelo. Napřáhl jsem se a plácl jsem ji přes zadek. Zatnula zuby, ale nevydala ani hlásku. Znovu mě plácla. Nic. Já ji. Nic. Ona mě. Nic. Já ji. Zaúpěla. Bolestí nebo snad rozkoší, to jsem nevěděl.

 Postavila se proti mně a rukou mi několikrát přejela přes moji chloubu.

„Tak co chceš?“ zeptala se a zdálo se mi, že se i začervenala.

„Vidět tě bez oblečení.“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.

Sklopila oči a začervenala se ještě víc. Potom sundala ruku z mého kamaráda a protáhla se. Dala ruce za záda a rozepnula si horní díl plavek. Položila si ruce na ňadra a už se jej chystala sundat – ach, tolik jsem ji toužil vidět nahou –, když jednou rukou ukázala za mě a druhou si držela vrchní díl plavek.

Otočil jsem se a uviděl, jak Petr s Honzou utíkají do lesa a za nimi se šine ta stará šílená bába, kterou děvčata zvala trenérkou. Měli před ní celkem slušný náskok i ke mně by to měla blíž. Vedle ní běžela policistka, která se naráz zastavila a zamířila si to přímo ke mně.

Určitě to muselo vyznít v dané situaci komicky, ale já se zmohl jenom na: „Už musím.“ a dal jsem se do běhu do strmého kopce.

„Stůj!“ křičela policistka za mnou neustále, ale já ji odmítal poslechnout.

Utíkal jsem do kopce jako o život. Spousta větviček a kamení mi bodala do plosek chodidel a větvičky mě švihaly v jednom kuse, ale k mému velkému údivu moje erekce neopadala. Připadal jsem si jako rytíř s kopím.

Když jsem stanul na vrcholu kopce, vydal jsem se po malé pěšince a utíkal asi minutu. Byl jsem rychlejší než veřejná činitelka a náhle jsem před sebou uviděl křoví. Policistku jsem nikde neviděl a tak jsem jím prolezl na jakousi zahrádku. A nenápadně, přikrčený ve vysoké trávě, jsem sledoval cestu. Zanedlouho se na ní ona policistka objevila a zastavila se kousek od místa, kde jsem se skrýval, ale byl jsem si téměř jistý, že na mně z její pozice nemůže být vidět.

Měla zlaté dlouhé vlasy a ta policejní čapka jí neuvěřitelně sekla. Uniforma jí dokonale padla. Modré košili kladly odpor pevné trojky, které se chtěly očividně dostat na světlo světa, ale jejich majitelka jim to nechtěla umožnit. A ta krátká tmavá sukně nechávala většinu jejích dlouhých opálených nohou na odiv. Nervózně přešlapovala a rozhlížela se. Byla tak sladká a roztomilá. Můj falus nabral rozměrů, o nichž jsem se téměř zdráhal uvěřit, že je něco podobného vůbec možné. Byl jsem vzrušený ještě víc, než když si Dana chtěla sundat podprsenku.

Bylo mi jí tak líto, skoro jsem se chtěl nechat zatknout, ale přece jenom trocha racionality mi zbyla a věděl jsem, že by mi to nic příjemného nepřineslo. Policistka se už chystala pomalu odejít, ale v tom jsem uslyšel za sebou něco spadnout a potom se ozval ženský výkřik. Otočil jsem se a uviděl nějakou zdejší babičku.

V tu ránu jsem uslyšel zašustění křoví, ucítil jsem ledový kov na svých zapěstí a tupou bolest rukou zkroucených za zády.  

„Půjdeš se mnou,“ řekla se zadostiučiněním, že alespoň jednoho exhibicionistu dostala, „paní Mráčková, vy se bát nemusíte.“

Babička jenom kývla hlavou a zírala mi mezi nohy.

Kráčeli jsme stejnou cestou zpátky, nabídl jsem jí, že to všechno vysvětlím, ale ona mi odpověděla, že na to bude dost času na stanici a dodala, že pokud nebudu zticha, bude nucena použít pepřák nebo paralyzér.

Když jsme šli po pláži, dívky se seřadily a vedle nich se tyčila mohutná jako hora ta babizna, o níž jsem se později dozvěděl, že právě ona telefonem, který zabavila jedné z dívek, jelikož řekla, že na soustředění něco takového nehodlá tolerovat, zavolala policii.

Jedna z dívek vytáhla mobil a chtěla si to nahrát, ale než ho vůbec stačila zapnout, ta stará babizna jí ho zabavila a řekla: „Na konci soustředění ho dostaneš zpátky.“ To byla první věc, za kterou jsem jí byl vděčný a dále jsem byl vděčný za to, že jakmile jsem spatřil tu babičku, kvůli níž jsem byl dopaden, erekce opadla.

Vedle minibusu byl zaparkován vůz policie, do nějž jsem byl posazen a připásán. Rozjeli jsme se po cestě, která vypadala, že se o ni nikdo nestará, ale během minuty se z ní stala asfaltka, která byla napojena na silnici kousek od místa, kde jsme zaparkovali. Petrovo auto tam samozřejmě ještě bylo, ale nechtěl jsem prásknout své kamarády, byť jsem zrovna na něj měl neskutečnou zlost.

Dojeli jsme do malé vesničky, na níž se tyčil kopec s naší chatkou, a zastavili jsme před malým domkem, s nápisem Policie ČR. Odmítal jsem uvěřit, že tahle dědina může mít něco jako policejní stanici. Pravdou ovšem bylo, že všude v okolí byla spousta ještě menších vesniček a široko daleko žádné města, takže to bylo docela logické.

Policistka vystoupila, otevřela mi dveře a chytla mě za rameno. Vytáhla mě z vozu, kolem zrovna šla nějaká asi čtyřicetiletá mamina a jenom nevěřícně zakroutila hlavou, ani na přirození se mi nepodívala. Byl jsem pobídnut, abych vyšel pár schodů a vstoupil dovnitř.

„Standa s tebou sepíše výpověď,“ řekla těsně přede dveřmi, „já si zajdu na oběd, který jsem tvojí vinou nestihla.“

Vzala za kliku, ale bylo zamčeno, vytáhla klíče – toužebně jsem se na ně podíval, ruce jsem měl totiž celé ztuhlé – a odemknula. „To je divné,“ prohodila.

Na stole, který pravděpodobně patřil Standovi, byl papír. Stálo na něm naškrabaným písmem, jako by někdo neměl čas: Volala mi žena, vezu ji do porodnice. Dneska se už nevrátím, Standa!

„No nic,“ řekla, když dočetla, „šupnu tě do cely a až se vrátím z oběda, tak s tebou sepíšu výpověď.“

„Nešlo by to…“

Poklepala na paralyzér a už jsem mlčel. Strčila mě do malé cely asi 2x2 m. Toužebně jsem se na ni podíval a ona pochopila sama. Sundala mi pouta, ale zamknula mříž. Čekal jsem tam asi tři nebo čtyři hodiny, než se konečně vrátila. Celou tu dobu jsem přemýšlel, co mi asi řeknou na to, že budu mít záznam v trestním rejstříku, kvůli takové pitomosti, ale už jsem se s tím nějak smířil.

Vytáhla mě z cely se slovy: „O nic se nepokoušej.“

Souhlasně jsem přikývl.

„Kde jsou ti další dva?“ zeptala se, jakmile se posadila na židli proti mně.

S největší pravděpodobností už byli v chatě, byť jsem měl na Petra neuvěřitelný vztek, tak to byl přece jenom můj kamarád a více méně to nebyla jeho chyba.

„Prosím, nechte mě to vysvětlit.“

Přikývla a tužkou si poklepala na rty. Spustil jsem, a když bylo moje vypravování u konce, praštila se dlaní do čela, div si neprorazila hlavu. Potom se začala smát a řekla:

„Nudapláž je o tři kilometry cesty dál. Jak stojí starej motel.“ usmála se. „Dobře, vyřešíme to jenom domluvou, ale pro případ, že by se to někdy v budoucnu mohlo opakovat…“ kousla se do rtu a její pohled, který na mě upřela, byl děsivý. „Vyfotím si tě. Jenom kdyby náhodou.“

Chtěl jsem protestovat, ale naznačila mi, že bych mohl mít záznam a tak jsem se odevzdaně postavil na místo, kam ukázala, a nechal se fotit. Trvalo to asi deset minut, než byla hotová, samozřejmě s focením. Hádal jsem jí na sedmadvacet. Bylo mi divné, proč si mě fotí, vždyť takových jako já by na každém prstu mohla mít deset, ale co už.

Potom mi půjčila černou bundu, kterou si tam Standa očividně zapomněl, a vydali jsme se spolu k autu. Před kopcem jsme byli za chvíli, ale řekla, že dál už nejede a tak jsem vystoupil, automaticky jí podal bundu. Usmála se a já jí poděkoval, byť jsem se k tomu musel přemáhat a oběma rukama jsem se chytil za rozkrok a vydal se do kopce. Cestou jsem potkal pár lidí, všichni si mě divně prohlíželi, ale mně to bylo jedno.

Konečně jsem se ocitl před naší chatou a uviděl zaparkované Petrovo auto, zaklepal jsem na dveře, které byly zamčené. Slyšel jsem Petrův a Honzův hlas, jak se mi smějí a že je prý mám hezky poprosit, ale moje odpověď mi dveře otevřela prakticky bez odporu:

„Nepráskl jsem vás, ale jestli ty zasraný dveře okamžitě neotevřete, tak to udělám.“ Slyšel jsem šramocení klíče v zámku a dveře se otevřely.

Zbytek dne byl fajn, Petr jel s autem kamsi čtyřicet kilometrů, aby mi dovezl basu mého oblíbeného a hříšně drahého piva, Honza mě zbytečně neotravoval a vypravoval mi nějaké svoje vtipné příhody, asi chtěl, abych se necítil tak hloupě.

Jejich cesta domů byla jednodušší než ta moje. Jakmile jim zmizela policistka se mnou v poutech z dohledu, vrátili se k autu a odjeli. Večer jsme na zahrádce příjemně klábosili, ale nad námi viselo temné slovo – nudapláž. Oba se ho báli vyslovit, a přesto tam chtěli zítra se mnou jít, ale nakonec jsem to navrhl sám. Potom jsme si řekli dobrou noc a šli jsme spát.

Opět jsem snídal oběd a dali jsme si hodinku odpočinku. Tentokrát jsme měli jet oblečení a všechno už bylo nachystáno. Přinesl jsem ručníky a křikl na Honzu, ať je vezme do auta. Já jsem se ještě vracel pro opalovací krém.

Když jsme projížděli kolem nešťastného místa, Petr s Honzou si nešťastně povzdechli. Zajímavé, že zrovna oni dva. Za minutu jsme už dojeli k motelu a tam jsme taky zaparkovali. Dokonce tam byly cedule s nápisem. Na jedné stálo Nudapláž 500 m. Vydali jsme se tím směrem do lesa, ale ještě předtím jsme pokárali Honzu, že zapomněl vzít ručníky, ale nakonec jsme to nechali plavat. K čemu by nám tam byly?

Cestou jsme nikoho nepotkali. Octli jsme se před bránou s nápisem NUDAPLÁŽ. Všude okolo byl plot, přes který nebylo vidět na druhou stranu. Vstoupili jsme, udělali jsme sotva tři kroky a hned na nás houkla asi čtyřicetiletá panička, která stála ve stánku s občerstvením.

„Svlíknout! Věci si necháte u mě.“

Honza i Petr se před ní začali neochotně vysvlékat. Mně to divné nepřišlo, zrak mi ulpěl na ceduli s nápisem Osušky povoleny – PLAVKY ZAKÁZÁNY! S trochou zlosti jsem pohlédl na Honzu, sám jsem se přitom zapomněl svlékat.

Prodavačka si nás okatě prohlížela, ale sama byla na svůj věk docela pěkná. Kolem zlatých vlasů měla šátek a byla oblečená v modré košili, přičemž rukávy měla ohrnuté. Oba byli už nazí a podávali jí své oblečení. Vtipné bylo, že se před ní styděli. Byli celí rudí v obličeji a snažili se zakrýt si přirození. Panička houkla i na mě: „Ať už je to dole!“

„Pospěš si!“ křikli za mnou a utíkali po cestě, která vedla k vodě.

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl třicet korun. Podal jsem jí je se slovy: „Pivo.“

Mezitím jsem už byl nahý a položil veškerý svůj oděv na desku před ní. Ruce jsem si dal v bok, ať se klidně koukne, mně už to nevadí.

„Kdybych byla o dvacet let mladší, začervenala bych se.“ řekla a podala mi pivo.

Vydal jsem se po cestě dolů k vodě. Byla to lesní pěšinka a kvůli stromům nebylo vidět na pláž. Dvojitá hradba, která má nudisty ochránit před textiláky, pomyslel jsem si, ale v tom mě oslovil známý hlas: „Kohopak to tu máme?“

Zastavil jsem a otočil se za hlasem. Stála tam ona – policistka, s níž jsem měl tu čest seznámit se předchozí den. Na hlavě měla čepici s odznakem ČR a na zápěstí levé ruky stříbrné hodiny. Tělo jí zahalovala osuška, se kterou její ruce neustále sváděly lítý boj. Pokaždé, když ji pustily v domnění, že bude držet, začala padat. Bohužel jsem nezahlédl ani kousek nějaké části těla, po níž jsem toužil ji spatřit.

Vlastně ani nevím, jak mě to napadlo, ale postavil jsem se do pozoru a zasalutoval jsem jí. Ona mechanicky udělala to samé, přičemž její modrá osuška s květinovým vzorem – ničím nedržená – spadla na zem. Prodleva od chvíle, kdy dopadla na zem až do okamžiku, kdy mi stál falus stejně jako včera, když jsem se krčil ve vysoké trávě, byla menší než čtvrt minuty.

Rozesmála se.

Její tělo mi bylo odhaleno v celé své kráse. Rozpuštěné zlaté vlasy, které jí sahaly až na ramena, pevné opálené trojky, vysportované bříško i vyholený rozkrok. Dlouhé opálené nohy byly už jenom třešničkou na dortu.

Sehnula se a sebrala osušku, kterou si avšak nenasadila., nýbrž si ji jenom přehodila přes rameno, takže zakrývala jenom část jednoho jejího prsu.

„Můžu se napít?“ zeptala se.

Podal jsem jí plastový kelímek a ona si ho pomalu přiložila ke rtům.  Užíval jsem si každou sekundu, kdy jsem měl možnost zřít ji tak, jak přišla na tento svět.

„Nepůjdeme se projít?“

Souhlasně jsem přikývl. V tu chvíli jsem nebyl schopen ze sebe dostat ani jediné slovo. Šli jsme mlčky vedle sebe po lesní pěšince skryté mezi vzrostlými buky a duby, které nám poskytovaly příjemný chládek. I přesto nám na těle vyvstaly drobné kapičky potu. Bylo strašlivé vedro.

Představila se mi jako Lenka. Povídala o sobě, o svých koníčcích a své práci. Já jsem byl červený jako řepa, jelikož moje chlouba byla v pozoru a odmítala polevit. Kromě vyslovení svého jména jsem celou dobu mlčel a neodvažoval se promluvit.

„Ti dva tu jsou s tebou?“ zeptala se zničehonic.

Přikývl jsem. „Měli by být u vody.“

„Pojď za mnou.“

Sešli jsme z pěšinky a přišli na okraj lesa. Byl tam prudce svažující se svah, z jehož okraje jsme viděli na pláž. Netrvalo dlouho, než jsem je našel. Petr s Honzou rozpačitě leželi na břiše, všude kolem byla spousta lidí, jejichž věkový průměr byl určitě přes šedesát.

„Mladí se chodí koupat támhle do zátoky.“ pošeptala mi s chichotáním do ucha, přičemž se jedním prsem otřela o moji paži, a ukázala prstem. Poté mě vzala za ruku a rozběhla se.

„Kam to utíkáme? Do zátoky?“ zeptal jsem, dech sotva popadaje.

Neodpověděla a ještě zrychlila. Asi po pěti minutách se zastavila u malého jezírka skrytého v hlubokém lese. Odhodila čepici i osušku a skočila do vody. Následoval jsem ji. Nebylo příliš hluboké, ale plavat se v něm dalo.

Nohou mi zavadila o stojící pyj. Několikrát po sobě. Natáhl jsem se po jejím ňadře a zmáčknul jsem ho. Bylo tak hebké na dotek.

Asi po půl hodině vylezla Lenka z vody a z jejího nádherného těla odkapávala voda. Kochal jsem se tím pohledem. Potom jsem následoval jejího příkladu. Postavila se těsně ke mně a objala mě. Svůj pyj jsem měl mezi jejími stehny. Byl ohnut o něco dolů, jelikož jsem byl o něco vyšší než ona. Začala se zlehka přibližovat a oddalovat. Co vám mám povídat, sotva za minutu jsem mohutně vystříkl a ona se zasmála.

„Běž se opláchnout.“

Poslechl jsem ji a ona se zatím otírala blankytně modrou osuškou. Mezitím jsem už vylezl z vody. Nadhodil jsem, že bychom si mohli zahrát hru, kterou mě včera naučila Dana (tento detail jsem raději nezmiňoval). Souhlasila.

Po několika bolestivých plácnutích jsem vyhrál.

„Co si přeješ?“

„Smaž, prosím, ty moje fotky ze včerejška.“

Udělala na mě psí oči, ale když viděla, že to nepomůže, tak souhlasně kývla hlavou. Pak mě vzala za ruku a vydali jsme se na cestu zpět. S jedním drobným rozdílem, tělo jí obepínala ona osuška, takže jsem z její nahoty neměl možnost už zase zřít ani nejmenší kousíček.

„Nechtěl by ses podívat ke mně domů?“ řekla ledabyle.

„Rád.“ souhlasil jsem a posteskl jsem si, že již není vysvlečená. Budu muset zavolat Petrovi a Honzovi, že dnes přijdu trochu později.

Ocitli jsme se před stánkem, který nemohl minout nikdo, kdo zavítal na nudapláž. Paničce ulpěl pohled na mém rozkroku, který se pod tímto impulzem probudil z krátké letargie. Lenka se postavila k pultu a sundala si osušku, aby ji podala oblečené čtyřicátnici, čímž mi ukázala svůj skvostný zadeček ve tvaru převráceného srdíčka.

„Proč ti nedala šaty?“ zeptal jsem se nechápavě.

Otočila se ke mně a ukázala na sebe: „Takhle jsem přišla. Řekla jsem si, že ten nápad, co jste měli včera, není zas tak od věci, ale nějak se mi už takhle dolů nechce.“

Panička mi podala moje oblečení a mile se na mě usmála. Řekl jsem si, že si nechám jenom trenky a zbytek dám Lence, i když mi toho bylo upřímně líto.

„Vezmi si moje.“ nabídl jsem se v dobré víře. Už jsem si chtěl vzít jenom trenýrky, ale ona se po nich natáhla se slovy: „Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet, jaké je to na sobě mít pánské spodní prádlo.“

Přikývl jsem a ona si je začala oblékat. Natáhl jsem se po kraťasech, ale i ty mi vzala z ruky. Soucitně mi pohlédla do očí a ukázala mi svoje bílé zoubky v letmém úsměvu. Přiložil jsem rty k jejímu oušku a pošeptal: „Mrcho.“

„Neboj, vrátím ti to.“ zašeptala dvojsmyslně v odpověď. Potom mi sevřela ruku a vydali jsme se na cestu zpět. Bylo to jako včera, ale tentokrát jsem na sobě neměl pouta, nýbrž jsme kráčeli jako dva mladí milenci a drželi se přitom za ruce. Cestou jsme potkali ty dvě náctileté dívky co včera. Měli zamířeno na nudapláž. Jaká škoda, pomyslel jsem si. Obě se na mě mile usmály, což Lenka nesla velmi špatně a přitáhla si mě k sobě.

Největší zděšení mě čekalo na parkovišti před motelem, jelikož Petrovo auto bylo pryč. Oni mě tu klidně nechali, parchanti. Nastoupili jsme do Lenčina vozu a rozjeli se. Cestou k ní si párkrát spletla řadicí páku a můj ztopořený pyj, ale nijak extra mi to nevadilo, ba právě naopak.

Zastavili jsme před malým rodinným domkem a ona vystoupila. Nic jiného mi nezbylo a tak jsem ji následoval. Odemknula vchodové dveře, které místo kliky měly bambulku, a vstoupila dovnitř. Objala mě a vášnivě políbila. Potom mě náhle odstrčila, div jsem nespadl, a řekla: „Počkej tady, musím se trochu upravit.“, a zabouchla mi dveře před nosem. Zoufale jsem se k nim přitiskl a začal do nich bušit, prosit, nadávat a mnoho dalšího, ale nic nepomáhalo. Občas se někde na chodníku za plotem zastavil a chvíli se díval na můj holý zadek a marnou snahu dostat se dovnitř, ale potom vždy každý máchl rukou a šel si po svém. Nejlepší bylo být zticha, protože tak jsem aspoň nepřitahoval pozornost.

 Po několika dlouhých minutách jsem přestal doufat a v dřepu jsem se opřel o stěnu. Přestože jsem neměl žádný podmět, erekce nepolevovala. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec se dveře otevřely. Stála v nich Lenka a měla na sobě jenom černé kalhotky a uplé šedé tílko. Pozvala mě dál.

První, čeho jsem si všiml, byl zvuk pračky, aniž bych se stačil zeptat, odpověděla mi:

„Propotila jsem ti oblečení a tak jsem ho dala vyprat.“ sklopila oči. Povzdechl jsem a následoval ji do obýváku. Řekla mi, ať se posadím na gauč, zapnula televizi a odešla do kuchyně. Když se vrátila, nesla dvě skleničky a lahev červeného vína.

Chvílemi jsem zapomínal, že jsem nahý. Výborně jsme se bavili, než si zajela rukou do kalhotek, což mě vyvedlo z míry a převrhl jsem skleničku. Celá rozčílená se zvedla, začal jsem se jí omlouvat, ale naštvaně trhla hlavou a ukázala mi svoje záda a odešla do kuchyně.

Když se vrátila, nesla balík papírových utěrek. Utřela spoušť a za chvíli jsme se zase výborně bavili. Potom vstala, stoupla si přede mě, poklekla a řekla: „Tady to máš i s úrokama.“

Vzala mého kamaráda do úst. Hebké sametové rtíky ho pevně sevřely a on neměl jinou možnost než se jim poddat. Tiše jsem sténal rozkoší a potom jsem mohutně vystříkl do jejích úst. Zvedla se a natáhla se po utěrkách, do nichž vyplivla moje semeno. Ukázala mi, kde je koupelna a podala mi ručník. Šel jsem se osprchovat, zatímco ona si nad umyvadlem pokoušela vymýt ústa.

Sotva jsem se utřel do ručníku, poté co jsem vylezl ze sprchy, hned mi ho vzala.

„Tohle není spravedlivé.“ namítl jsem.

„Vyber si,“ ukázala na tílko a potom na kalhotky, „jedno z toho si kvůli tobě sundám.“

Nečekal jsem, že dnes budu muset řešit Sophiinu volbu, ale nakonec jsem po důkladném rozmýšlení ukázal na její kalhotky. Stáhla si je a hodila do koše na prádlo.

Vrátili jsme se do obýváku a já jí nadhodil, jestli by mi třeba nechtěla pomoc s odvetou pro pár lidí: Petra a Honzu, starou trenérku a ta dvě děvčata, o nichž mi řekla, že jsou tu na prázdninách u prarodičů. Celou tu dobu jsem se jí díval mezi nohy, bohužel je měla po většinu času přitisknuté k sobě, a tak jsem neviděl nic jiného, než vyholené místečko nad její svatyní.

Lstivě se na mě usmála a pronesla:

„Ráda, ale nebude to zadarmo.“

X000