Administrativní pracovnice v nápravném zařízení pro mladé muže

Moje nejzajímavější a neobvyklá pracovní zkušenost byla během letní práce, kterou jsem měla ve věku 20 let. Byla jsem v prvním ročníku na univerzitě v Michiganu a absolvovala jsem kurzy kriminální psychologie v době, kdy jsem se chtěla věnovat kariéře federálního vyšetřovatele. Můj strýc pracoval v oblasti vymáhání práva a přes jeho kontakty jsem se dostala na letní brigádu ve státě Midwest v nápravném zařízení pro mladé muže.

Toto zařízení je státní a slouží jako alternativa pro mladé muže porušující zákon, typicky mezi 18 a 29 let a nabízí jim možnost, aby se nedostali do vězení. Je provozováno jako vojenský výcvikový tábor, ve kterém začíná v 5:30 namáhavé cvičení a pracovní program a pokračuje to až po kurzy rehabilitačního typu ve večerních hodinách.

Jak jsem se dozvěděla, poslední rozhodnutí soudu zpřístupnilo ženám pracovat tam jako dozorce a administrativní podpora. To je ještě poměrně nová příležitost pro ženy, neboť i na začátku 90. let ženy byly omezeny.

Byla jsem najata jako administrativní asistent tábora šéfem tábora. První den on a já jsme seděli a diskutovali své povinnosti, které zahrnovaly některé administrativní práce, hlavně způsob vedení spisu a pomáhání při plnění jeho úkolů. Pochopil moje kariérní cíle a řekl mi, že se bude snažit, aby všechno, co se děje v táboře, bylo velmi poučné. Navíc, nikdo ho nemohl obvinit z diskriminace na základě pohlaví při přijímání, když jsem byla ohromena, kolik pozic z řad žen naplnil, i když je to stále menší část z celkového počtu zaměstnanců.

Moje první ranní zkušenost v práci byla skupina sedmi nových vězňů, kteří přišli na „přijímač“ do nápravného zařízení. Dostala jsem se do přijímacího prostoru. Tam byla ještě jedna žena, Melinda, která zde pracovala jako dozorce. Byla asi v mém věku a brzy se stala mým velkým přítelem a spřízněnou duší. Byly tam dva muži jako stráže a šéf buď stál nebo seděl u stolu s námi. Na opačné straně místnosti byla stěna s dveřmi. Těmi měli vstoupit mladí muži.

Když se dveře otevřely, sedm mladých mužů a dozorce napochodovali do místnosti. Stráž pak nařídila novým vězňům vytvořit linii. Měli na sobě oranžové standardní uniformy. Čtyři byli bílí, dva černí a jeden byl hispánský.

Šéf jim nařídil, aby se svlékli. Vězni začali pomalu svlékat svoje šaty. Zdálo se, že pár jich zaváhalo, když si měli svléknout spodní prádlo, až stráž zařvala, že si mají svléknout všechno. I když jsem věděla, že se toto stane (že budou přede mnou vězni nazí), nečekala jsem, že mé srdce bude bít jako o závod, když budou před mnou vězni vystavovat své genitálie.

Dívala jsem se na kluky a byla ohromena tím, někteří měli mladá svalnatá a dobře vybavená těla. Stráž pak nařídila, aby své oblečení dali na hromadu před nimi. Byly to pro mě neskutečné pocity. Byla jsem v místnosti se 7 muži přibližně mého věku (a někteří by dokonce šli na střední školu se mnou) a stáli přede mnou úplně nazí.

Strážný opět křičel na jednoho z kluků, když se podíval na Melindu. Není se mu co divit (tomu klukovi), protože se bylo na co dívat - ladná postava, dlouhé zrzavé vlasy a zelené oči. Melinda a já jsme měly opravdu dobrý „výhled“ na penisy kluků a jejich pohlavní orgány.

Pak stráže nařídily vězňům, aby jeden po druhým chodili k našemu stolu, zvedali své penisy, otočili se, aby si je lékař mohl dobře prohlédnout. Byla jsem s Melindou v pozici, kdy jsem vše krásně viděla. Cítila jsem se provinile, že mám tolik potěšení z toho, že se dívám na nahé zadky kluků. Podívala jsem se na Melindu a malý úšklebek na její tváři prozradil, že si to užívá taky!

Klukům, stále nahatým, bylo nařízeno, aby se obrátili a stáli tam před námi. To trvalo asi 15 minut. V místnosti byla velká skleněná okna. Za nimi bylo vidět lidi – mnohdy administrativní pracovnice, jak chodí na procházku, sekretářky a podobně. Byla jsem ohromena tím, co musí nazí vězni snášet.

Oni pak pochodovali do vedlejší místnosti, kde byly oholeni a pak jim bylo nařízeno, aby se osprchovali. Oni zůstali nazí po celou dobu průběhu přijímače, pochodovali chodbou stále nazí, chodbou, kde bylo mnoho pohledů jiných ženských administrativních pracovnic. Později jsem se dozvěděla, že je to běžná věc a ženy si musely zvyknout.

Byla jsem překvapena, že šéf umožňoval zaměstnankyním, aby se pohybovaly v prostorech, kde byli nazí vězni, že se mohly dívat, jak se sprchují.

To léto bylo pro mě opravdovým zážitkem v mnoha ohledech. Vzhledem k tomu, že kluci neměli soukromí, nebylo neobvyklé je vidět nahé a ve velmi kompromitující situaci.