Kapitola 1 - Dovolená bez rodičů?

Příběh je z minulosti. Přistěhovali jsme se do nového města a já se tam seznámil s kamarádkou Patricií. Je to dívka asi mého věku a je sirotek. Bydlí u své tety, která se o ní stará, i když věkově jsme oba, že se můžeme starat sami o sebe. V září jsme měli nastoupit na univerzitu. Ale přeci jen jsme ještě výdělečně nečinní. Chystal jsem se na dovolenou s rodiči. Ty jsem přemluvil, aby s námi jela i kamarádka Patricie. Velmi často byla u nás a někdy u nás i přespala, takže jsem ji považoval skoro za svoji sestru. Nepopírám však, že Patricie se mi velmi líbila a tajně jsem doufal, že bychom v budoucnu mohli být i partneři. Je to krásná dívka. Dovolená měla být na dva týdny a bydleli jsme v pronajaté vile na okraji malé vesničky na jihu Španělska. Těšili jsme se na relaxaci a odpočinek. Tuto oblast jsme navštívili o několik let dříve a moc jsme si to všichni užili. Rodinná dovolená s kamarádkou, byla to představa fajn strávených 14 dnů ve Španělsku. Osud však měl jiné představy.

Bylo to dva dny před tím, než jsme měli odjet. Probudil jsem se uprostřed noci. Nejprve jsem nemohl rozluštit, co se stalo, co mě probudilo ze sladkého spánku. Trvalo několik okamžiků, abych si uvědomil, že jsem slyšel mámu z koupelny vedle mé ložnice, jak sténá bolestí. Když jsem vstoupil do místnosti, abych se podíval, co se děje, táta mi řekl, že se ji chystá vzít do nemocnice . Patricie, která tu noc spala u nás, se k nám připojila o několik okamžiků později, stejně šokována tím, co se děje.
 "Bude to v pořádku děti. " řekl táta a snažil se, aby nás uklidnil. "Myslím, že to nebude vážné, ale radši ji vezmu do nemocnice. "
Vzal ji tedy do nemocnice svým autem s příslibem, že zavolá, jakmile bude mít nějaké novinky . Ani jeden z nás se tu noc již nevyspal. Oba jsme se modlili, aby máma byla v pořádku. Nechtělo se nám jít zpátky do postele. Rozhodli jsme se, že počkáme na zprávu a tak jsme šli dolů do obývacího pokoje čekat na tátu, až zavolá. Zapnuli jsme si TV. Zjistili jsme však, že nedávají nic kloudného, takže místo toho jsme si pustili film na videu. Sledovali jsme to však jakoby na pozadí, naše mysl byla zaměřena na starost o moji matku .

V půl páté ráno zazvonil telefon. Patricie byla u aparátu blíže, takže se k němu hned vrhla.

" Ahoj ... " řekla. "Jak je jí? Je v pořádku?" Slyšel jsem tátův hlas na druhém konci linky, ale nedokázal jsem rozluštit, co říká.
" Uff." řekla Patricie.

Slyšel jsem, že jí táta něco vysvětluje a zoufale jsem chtěl slyšet, co říkal, ale věděl jsem, že vytrhnutím sluchátka bych ničeho nedosáhl. Takže jsem neměl jinou možnost, než být trpělivý. Zdálo se mi, že hovor trvá věčnost, i když to pravděpodobně nebylo více než několik minut.

" Dobře, řeknu mu to." řekla Patricie.

Vypadalo to, že rozhovor se chýlí ke konci.

" Řekni jí, že přijdeme zítra. Pozdravuj jí a mějte se." Nakonec položila sluchátko.
" No? " zeptal jsem se netrpělivě.
"Tvůj táta říkal, že udělali několik testů, aby zjistili, co se s ní děje."
"A?"
"Má zánět slepého střeva."
"Zatraceně!" řekl jsem.

"Říkali, že by měla být v pořádku, ale musí být v klidu. Tvůj taťka říkal, že není se čeho bát, je to docela běžné a ona není v žádném nebezpečí a že můžeme odpoledne přijít se na ní podívat."
Byla to úleva, že maminka by snad měla být v pořádku a najednou ve mně emoce v okamžiku propukly a začal jsem vzlykat v náručí mé kamarádky. Ještě nikdy jsem se tak nebál.
" Psst, psst, psst. " Patricie mě utěšovala. "Je to v pořádku, bude to v pořádku."
"Byla jsem tak vyděšený, Patricie. Myslel jsem, že strachy umřu!"
" Já taky." povzdechla si Patricie a slza jí stekla po tváři. "Ale je to v pořádku, lékaři se o ní postarají a doma bude, ani se nenaděješ. Bude přesně taková, jak ji známe."
Potom jsme se políbili, spíše z úlevy, než z jakékoliv vášně a pak jsme propadli do neklidného spánku, já v křesle, Patricie na pohovce.

Světlé letní slunce nalilo do místnosti skrz mezeru v závěsu jasné světlo. Podíval jsem se na hodiny na krbové římse nad krbem - 11:04. Zazvonil telefon. Tentokrát jsem to byl já, kdo byl u telefonu jako první. Byl to otec.

"Máma je po operaci. Teď je na pooperačním pokoji."
"Bude v pořádku? " zeptal jsem se.
"Ano, bude v pořádku." řekl táta konejšivě." Teď je unavená a mimo smysly kvůli narkóze po operaci, ale už se ptala po vás obou."

"Ok. Kdy můžeme přijít a vidět ji?"
" No, bude potřebovat chvíli na rozkoukání, ale lékař řekl, že by měla být v pořádku pro návštěvy okolo čtvrté odpoledne. Můžeš použít matky auto, klíče jsou v hale na stole."
Svůj řidičák jsem získal teprve nedávno, Patricie jej ještě nemá. Až do té doby jsem byl při jízdě vždy doprovázen buď mámou nebo tátou, takže to bude poprvé, co pojedu bez dozoru.

"Ok, uvidíme se později."
Bylo to úleva, vidět ji později ten den. Pořád vypadala nemocně, ale aspoň byla na vzestupu.

Naše myšlenky se obrátily na naši nadcházející dovolenou – domníval jsem se, že nyní, když mamka byla mimo jakékoliv nebezpečí, měla by být v pohodě a jet s námi. Nicméně, táta nám řekl, že máma bude potřebovat nejméně týden, aby se plně zotavila a nemůže nikam cestovat, alespoň dokud se úplně nezotaví. Potíž byla v tom, že pronájem vily, letenky a pronájem auta, všechno již bylo zaplaceno a takto, jen pár dní předtím, než jsme měli odletět, bylo příliš pozdě na zrušení s nějakou náhradou.
"Tvůj otec a já jsme se rozhodli," řekla maminka a lehce sebou škubla, "že ty a Patricie můžete jet na vlastní pěst. Oba již máte přes 18 let, takže jste vyrostli natolik, abyste bez nás přežili."
"Ale to měl být náš velký společný zážitek." řekla Patricie.
"Bude jindy." řekl táta. "Důležité je, že ona bude mít dostatek odpočinku."
Zbytek naší návštěvy se skládal z předávání pokynů, co dělat, když přijedeme do Španělska. Patricie se zeptala, jestli by mohla jet i její kamarádka Hedvika, protože tam je náhradní ložnice. Máma ani otec proti tomu nic neměli, pokud bude souhlasit její matka. Nakonec jsme se políbili na rozloučenou a odešli domů. Jakmile jsme byli doma, Patricie zavolala Hedviku, vše jí řekla a zeptala se jí, jestli chce jet s námi. Hedvika byla moc ráda a po odsouhlasení její matkou potvrdila, že pojede také. A tak, o přibližně 48 hodin později, jsme se ocitli v odletové hale na letišti v Praze, odkud poletíme do Španělska. Neměl jsem v té době tušení, jak se tato dovolená ukáže být velmi intenzivním a nezapomenutelným dobrodružstvím, které jsem kdy zažil. A zřejmě byla stejně nezapomenutelná i pro Patricii a Hedviku.