1. kapitola: Ondřej, neefektivní studium a nabídka kamaráda

Ondřej je normální mladý muž, který pracuje v kanceláři. Je to jeho první zaměstnání po ukončení střední školy, ale pracoval tam již 2 roky v okamžiku zahájení studia, jak vysvětluji dále. Bylo mu tedy 20 let, protože střední školu dokončil ve svých 18 letech. Bydlí ve velkém městě na rušném sídlišti v bytě v panelovém domě. Zatím nemá svoji vlastní rodinu (myšleno manželku a děti), takže v malém bytě bydlí sám. Bydlení má svá pozitiva i negativa. Pozitivní pro něj je, že to má všude po městě blízko. Bydlí totiž relativně v centru, je tam výborná místní doprava do všech ostatních částí města a má to i blízko do práce. Bydlí v bytě, takže se v podstatě nemusí o nic starat, jen platit inkaso. Negativem je, že si tam venkovského klidu v žádném případě neužije. Starý panelový dům znamená, že slyší, když sousedi spláchnou, před oknem má dětské hřiště a děti jsou při hrách temperamentní, prostě má to negativa spojená s bydlením v rušném městě. Za 2 roky v zaměstnání se ukázal jako kvalitní pracovník s velkým potenciálem. Jeho možný kariérní postup ale brzdí skutečnost, že má jen střední školu. To si velmi dobře uvědomuje a proto si u svých nadřízených začal zjišťovat možnost studia vysoké školy při zaměstnání.

Zjistil, že by ho v tom zaměstnavatel jen podporoval, protože jednou z hlavních strategií společnosti je mít kvalitní zaměstnance a proto poskytuje zaměstnancům benefit spočívající v zajištění vzdělávání zaměstnanců. To však především znamená různé kurzy či školení, nikoliv dlouhodobé studium vysoké školy. I tak ale Ondřej dosáhl toho, že mu zaměstnavatel slíbil uvolňovat ho na kombinované studium (tj. studium o víkendech, avšak začínající obvykle již v pátek každý druhý týden a zkoušky občas i v pracovní dny) a že mu na studium i přispěje určitou částkou, protože bylo zřejmé, že časově bude zvládat pouze studium na některé ze soukromých škol. Začal tedy studovat ekonomii na soukromé vysoké škole. Dnes je Ondřejovi 25 let, má za sebou téměř 5 let studia a právě dokončil poslední zkoušky posledního zkouškového období. Nyní mu již chybí jen maličkost: udělat státní závěrečné zkoušky, obhájit diplomovou práci a mohl by se tak pyšnit titulem Inženýr. Diplomovou práci má již hotovou pár měsíců. V květnu pak byl první termín státnic, ale protože byl na služební cestě, kterou nešlo odložit ani tam poslat někoho jiného, nemohl se zúčastnit. Druhý termín byl vyhlášen netypicky na konec letních prázdnin, tedy na konec srpna. Ondřejovi tedy nezbylo, než se připravovat na státnice v tomto termínu.

Jediné myšlenky, které si připouštěl v těchto dnech bylo učení, učení a zase učení. Záhy však zjistil, že s tím má doma problém, protože se ve svém rušném bydlišti vůbec nemůže soustředit. Přitom zkoušky jsou za přibližně 14 dnů. Vzal si tedy učební materiály do práce. Tam ho však pořád někdo vyrušoval a mnohdy tam Ondřej zíral do materiálů se zacpanými uši. Ke konci jednoho týdne si toho všiml Ondřejův kolega Tomáš a snažil se mu pomoci se zajímavou nabídkou:

„Ondro, tady se toho moc nenaučíš. Proč se neučíš doma?“

„To jsem zkusil, ale tam je ruch a nemůžu se tam vůbec soustředit. Bydlím na rušným sídlišti. Tady to taky není dobrý, ale furt lepší, než doma.“ odpověděl Ondřej. Dále pak pokračovala konverzace Ondřeje s Tomášem takto:

„Hele, já mám malou chatu na úplný samotě. Co kdyby sis vzal dovolenou, já ti jí půjčím a ty by ses učil tam? Tam je rozhodně klidu plnej vagón.“

„Jako, zní to zajímavě, ale přece tě nebudu využívat nebo teda spíše tvý chaty…“

„To je v pohodě. Nikdo tam není, nikdo jí teď nevyužívá, takže to pro mě není žádný omezení. A neboj, nic za to nechci.“

„Tak to ne. Pokud bych si jí půjčil, tak ti to zaplatím.“

„A co bys mi jako platil? Studnu to má vlastní, takže maximálně tak elektriku.“

„Co třeba nájem?“

„Neblbni, nic nechci.“

„Tak alespoň něco malýho na pokrytí nákladů. Za půjčení od pondělka příštího týdne na 12 dnů do pátku dalšího týdne řekněme 2 tisíce. Stačí to? Jestli ne, řekni.“

„To je moc. Elektriky tam propálíš za tu dobu tak za dvě stovky a jiný náklady tam nejsou.“

„Není to moc. To je OK. Tak jestli mi jí půjčíš, tak za 2 tisíce. Dohodnuto?“

„OK“

Tomáš pak Ondřejovi vysvětlil, kde chata je, kde se zapíná elektřina, jaké jsou tam nákupní možnosti (pěšinka lesem do blízké vesnice) a že je to malá chatka, kde je suchý záchod a sprcha venku, kde do nádoby nad ní nalije vodu (teplou si musí ohřát) a pak si pouští vodu ze sprchové hlavice, ale neměl by s ní moc plácat, aby si nemusel vodu ohřívat na několikrát. Na chatku je nalepená ještě vedlejší chata, která není jeho, ale kde nikdo není. Ta je věčně opuštěná, proto zatím nijak neřešil, kam jinam sprchu umístit. Druhý den (což byl pátek) mu přinesl klíče, Ondřej mu zaplatil 2 tisíce, zároveň si zajistil povolení dovolené na dva týdny a po skončení nastalého víkendu tak mohl na chatu vyrazit.